...

Láká mě nadpřirozeno, nevysvětlitelné jevy, tajemno a záhady a tak když se v novinách Prahy 8 vyskytl článek o bohnickém hřbitovu bylo jasné, že se tam musím podívat. Vybral jsem si tedy slunečný den, který sice nebyl ideální na procházku po tak smutném a bohem opuštěném místě, ale protože si z nedostatku času nemohu příliš vybírat sbalil jsem foťák a vydal se na místo. Jen upozorňuji, že hřbitov je přes 60 let zavřený a veřejně nepřístupný, šel jsem tedy tajně.

Něco málo z historie

Dočetl jsem se, že tento hřbitov vznikl jako potřeba psychiatrické léčebny v Bohnicích pro pohřbívání mrtvých. Léčebna byla založena roku 1903, tedy ještě dlouho před první světovou válkou. Hřbitov sloužil pro potřeby léčebny a tak zde jsou pohřbeni lidé, kteří za svého života trpěli psychickými nemocemi. Avšak za první světové války sloužila léčebna také jako zajatecký tábor a tak zde svůj odpočinek našlo i několik italských vojáků. Údajně zde leží přes 4 tisíce hrobů. Součástí hřbitova byla také kaplička a márnice. Dnes je bohužel všechno v žalostném stavu. Pohřbívat se zde přestalo přibližně před 60 lety. V článku se také psalo,  že za posledních 60 let nezasáhla na hřbitově lidská ruka. To musím vyvrátit, jelikož v v době mé návštěvy jsem zjistil, že stromy jsou částečně ořezané a na hlavní příjezdové cestě byly vidět stopy kol.

Na starém bohnickém hřbitově

Šel jsem podél hřbitovní zdi, která byla celá obrostlá břečťanem. Hledal jsem nějakou díru, kterou bych prolezl, ale i když jsem obešel celý hřbitov nenašel jsem nic, kudy bych se tam
Cesta, která vede středem hřbitova je lemována stromydostal. Nezbývalo než přelézt zeď a doufat, že hřbitov nebude chráněn psy. Přelezl jsem na jednom sníženém místě a překulil se do hřbitovního areálu. Uzounká pěšinka byla klikatá a místy se dělila do dalších mnohdy i slepých uliček. Když jsem se podíval mimo pěšinku uviděl jsem samý břečťan mezi nimž byly prošlapány cestičky. Pod břečťanem se ukrývaly hroby zesnulých.  Bylo zde ticho. Stál jsem na místě a zamyslel se.

Myslel jsem na všechny nemocné, kteří zde byly uloženi k věčnému spánku. Jaký asi měli život, proč se zbláznili a jak s nimi bylo zacházeno za jejich života v léčebně. Přemýšlel jsem také nad tím, zda duše zemřelých bloudí tímto hřbitovem v nekonečném utrpení nebo zda i toto místo je v noci klidným místem posledního odpočinku. Šel jsem dál, zamyšlený a zadumaný. Sem tam se objevil náhrobní kámen, avšak bez písma, které by vypovídalo o historii člověka, který byl pod tímto kamenem pochován. Velký pomník s křížem na hoře byl v žalostném stavu a část kříže byla ulomena. Těžko říct, zda to je stářím a chátráním nebo vandalství lidí, kteří se zde údajně v noci scházejí a pořádají satanistické rituály. Dostal jsem se až na příjezdovou cestu, bahnitou a kluzkou, lemovanou hustě osázenými stromy.

Přestože bylo sluníčko a obloha byla modrá, zde bylo temno. Přes husté stromy zde slunce nepronikalo. Stromy jako by bránily přístupu světla a udržovaly zde depresivní a melancholickou náladu. Odbočil jsem od příjezdové cesty a zamířil k zdevastované kapli nebo kostelíku, kdo ví. Tam mé hloubání nad dějinami vyrušil zamilovaný líbající se pár. Tedy možná jsem je vyrušil spíše já. Odešli pryč a já si mohl sednout k tomu, co kdysi bylo asi kapličkou pro klid zemřelých a rozjímat dál. Byl zde zajatecký tábor. Jak to asi v té době vypadalo? Dočetl jsem se, že mnoho italských vojáků onemocnělo na tyfovou epidemii.

I zeď je porostlá břečťanem jako všechno kolemKruté časy. Slunce si mezitím pohrávalo se stíny stromu, které jako všechno tady byly porostlé břečťanem.  Zadíval jsem se ty stíny a pak nahoru tam, kde kdysi bývala střecha kaple. Proti slunci jsem viděl jen černý obrys a kolem dva mohutné stromy bez listí. Deprimující smutný pohled. Prošel jsem kolem kaple ze všech stran a vrátil se stejnou cestou. Nikde nebyli slyšet ptáci, byl zde klid a atmosféra, která jako by vybízela k přemýšlení nad životem.

V článku, který jsem četl psali, že návštěvníci cítili chlad a zvláštní vítr. Nic takového jsem necítil. Cítil jsem zde smutek a také starou historii, kterou vyprávěl všudypřítomný břečťan a stromy, kterým jako by se již nechtělo růst. Tento hřbitov určitě není tajemný. Je jen velice starý a pochmurný.

Pořídil jsem zde několik snímků, které jsem musel upravit, aby více odpovídaly skutečné atmosféře na hřbitově. Snímky si můžete prohlédnout pod článkem níže. V tomto článku jsem použil údaje, které jsem vyčetl z webových stránek Tajemná místa a doplnil jej o své vlastní obrázky. Na závěr dodávám, že na noční výpravu na starý bohnický hřbitov bych se určitě nevydal.

 

Slunce slabě prosvítí skrz stromy Ruina. Je škoda, že se o tento kostel potažmo hřbitov nikdo dlouhá léta nestará Jen obvodové zdi kostelíku A pokud ano bude zarostlý a nečitelný Na náhrobní kámen zde už téměř nenarazíte Pohled z dálky na bývalí kostel, kde se jistě sloužili mše za zemřelé duše v léčebně Všude kam oko dohlédne je břečťan, kterému se zde nadmíru daří Vstupní brána bohnického hřbitova je zamčená Smutné místo tento bohnický hřbitov I zeď je porostlá břečťanem jako všechno kolem Cesta, která vede středem hřbitova je lemována stromy Zničený kříž - vandalství nebo zub času? Možná tak trochu obojí...